Napsání tohoto článku jsem zvažoval už dlouho, jednak se mě hodně lidí ptá, jak jsem se k handpanům dostal, ale také jsem kupodivu potkal několik lidí, kteří se sami o výrobu u nás v ČR pokoušeli. Ve většině případů se zasekli u prvního kusu, který zkoušeli vytepat ručně, ale chybělo především know-how pro formování plechu a hlavně pro samotné ladění. Myslím si, že naučit se sám vyrábět handpan (i s použitím internetu) je téměř nemožné, i když ne nereálné.. pro výrobu potřebujete mít učitele, který vás zasvětí do základů, nicméně dále už je vše na vás.
Seznámení se s handpanem
Poprvé jsem se k handpanu dostal skrze doporučení dobrého kamaráda, se kterým jsme se podívali na video Vlasty Marka s Meditačními ocelovými bubny, přesně to které je níže a bylo natočeno v centru Dajána:
Tento meditační železný „karibský“ buben jsem slyšel poprvé v životě a jeho zvuk mně naprosto učaroval. Měl dlouho znějící tóny a úžasné alikvóty narozdíl od běžných karibských bubnů. Vlasta také mluvil o jazýčkových bubnech, tank drumech a hangu.
To vše se odehrálo asi před deseti lety, ta doba měla také nezaměnitelnou atmosféru, protože se ve Křtinské jeskyni Výpustek pořádal pravidelně každý rok festival Didgeridoo v jeskyni. Setkávali se zde úžasní lidé, tvůrci a hráči z celého světa a my jsme měli možnost si s nimi zajamovat na djembe. Meditační ocelový buben jsem si chtěl sice pořídit, ale nikdy k tomu nedošlo, namísto toho jsem si pořídil český Sundrum, který také zněl úžasně a díky němu jsem se poprvé seznámil na Didgeridoo v jeskyni s kamarádem, který měl handpan z Bali. Navíc se v té době objevila první a nyní již legendární nahrávka Hang Massive – Once again, která krásnou podzimní atmosféru jen doplňovala. A bylo to také v té době, kdy se mi při stavu rozšířeného vědomí (např. při holotropním dýchání, a nebo taky ne) vyobrazila a vizualizovala hudba hraná na housle u jednoho letního tábora, což mi naprosto změnilo život a také chápání hudby. V tu chvíli neexistovala hranice mezi mnou a poslouchanou hudbou, vše bylo tak jako tak dokonalé, bylo to místo kde se rodí virtuozita, genialita a dokonalé splynutí.. jen to vše slovy nejde popsat, prostě to tam bylo. Od té doby jsem se rozhodl hudbě věnovat a začal také hrát znovu na klavír. Přišel mi do cesty i klavírista samouk Dax Johnson a inspirace k tvorbě na celý život byla na světě.
První handpan
I když jsem pracoval, tak ušetřit v té době na první handpan nebylo vůbec jednoduché. Což vlastně nebyl ani ten největší problém – obtížné bylo ho totiž vůbec někde sehnat. V té době byly v Evropě všeho všudy výrobci, které by jste spočítali na prstech jedné ruky (když nepočítám PANArt). Jmenovitě pro skalní příznivce, kteří si také určitě vzpomenou: Bellart Bells (první tzv kopie Hangu), SpaceDrum (legendární a snad i první nerezový handpan laděný v univerzální DeepSky stupnici) a ital Marco Della Ratta (MDR). Druzí dva v seznamu ještě stále tvoří, SpaceDrum byl taková jakási sériovka od neznámých tvůrců z Francie, Marco byl jeden z prvních řemeslných samovýrobců výrobců. V tu dobu už byl samozřejmě Kyle Cox se svým Halo v zámoří, ale jeho nástroje stály od počátku kolem 80-100tis Kč. Bellart byl beznadějně vyprodaný, SpaceDrum s čekacím listem a s Marcem se šlo domluvit snad jen osobně. Objevovali se také výrobci v Německu jako Caisa, pak IriSound a někteří další na které jsem určitě zapomněl.
Udělal jsem tedy to, co bych dnes nikomu nedoporučil – koupil jsem handpan od překupníka v Německu, původně vyrobený v Itálii zmíněným Marcem. Nejspíš bych ani pořádně nepoznal jestli byl rozladěný nebo ne, každopádně když jsem ho rozbalil a vytáhl ze dvou plastových lavorů ve kterých mi přišel z Německa, byl to nezapomenutelný zážitek a nástroj prostě hrál a byl kouzelný. Později jsem tento nástroj prodal abych si mohl koupit, tentokrát už osobně, handpan od prvního Slovenského výrobce Dušana a jeho Djangar pan, který byl opět kouzelný a i za rozumné peníze. Byl to víceméně jeden z jeho prvních kousků. Následoval další slovenský nástroj Živa od Rasty Belka a zde někde začíná cesta k výrobě handpanů MagicPan (název, který jsem několikrát přejmenoval 🙂 ).
Bouchání prvního plechu
Na první návštěvě u Rasty a Petera (PanTon) jsme byli s kamarádem přímo v jejich dílně a na konci jsem se ostýchavě zeptal, co by člověk potřeboval k tomu, aby mohl začít vyrábět handpany. Tak nějak to začalo. Rasto mi jednoduše odpověděl, že ladící kruhy a že mi je klidně nechá vyrobit jestli chci a kolik to bude stát. No stálo to skoro jako půlka handpanu, ale kývl jsem na to, bude sranda! Protože jsem na nic nespěchal a chtěl jsem výrobou projít tak říkajíc od podlahy a pěkně od začátku (ne že bych se hnal do lomu kutat železnou rudu, to ne), abych věděl jak se kov chová, mění a čím vším při výrobě prochází, tak jsem se rozhodl zkusit mosazný plech. Nebyla to zrovna ideální volba pro ruce, ale zkušenost to byla dobrá.
Po bouchání mosazného plechu dřevěnou palicí jsme i s kamarádem asi za dva týdny práce udělali hloubku 5cm – (na handpan je třeba alespoň 10cm!) a co bylo ještě lepší, prsty se mi asi dvounásobně zvětšily. Nevím čím to bylo, jestli obraženiny, ale střídavě mě to vydrželo asi skoro dva roky, kdy jsem musel výroby a pokusů s plechem nechat a nebo hodně omezit. Bylo to období tápání, zkoušel jsem v té době vyrábět jazýčkové bubny, ručně tepané gongy, dokonce jsem zkoušel vyrobit a naladit handpany jen s kulatými tóny. Prováděl jsem hodně korespondence s jinými, už realizovanými výrobci a také dělal spoustu měření a studia na internetu.. nechtěl jsem se svého snu jen tak vzdát! Za tu dobu jsem stěhoval asi 3x dílnu různě po Brně v pronajatých prostorách. Při výrobě vzniká enormní hluk a bylo nemůžete to dělat jen tak v centru města. Bylo to také období různých slepých experimentů, např pokusů o výrobu vlastních strojových předtvarovaných plechů rolovací metodou a nebo automatizovaným strojem, který by je sám vybouchal.
Nitridované stočené plechy
Další kapitolu odstartoval asi tak nějak sám od sebe Peter (PanTon), který mi nabídl za dobré peníze nitridované plechy 1.2mm ve tvaru základní mísy (tak jak se dnes dají už celkem běžně koupit a většina výrobců s nimi pracuje), protože přecházel na hluboce tažené (lisované) holandské od Ayasy, které mají rovnoměrnější rozložení materiálu. Do té doby jsem se asi jen tak plácal a nevěděl pořádně ani jak tvarovat, ani jak ladit, vše bylo pokus omyl a nevedlo to k žádnému výsledku. Peter mi ukázal základy tvarování i ladění a já měl asi největší problém udržet pevně pěchovací kladivo – ona to vážně není legrace, pokud chcete provést pod tlakem rovný řez, ale přece jenom si můžete dopomoci ledasčím, kreativitě se meze nekladou. Tvarování plechu je umění, tepectví a handpan je kreativní umělecké hudební dílo. I když jsem od Petera dostal několik plechů, pořád jsem trénoval házení koulí do rovného, stále jsem se snažil zdokonalit a pochopit, dostat hluboko pod kůži to, jak se plech chová, jak se s ním má správně zacházet a jak do něj bouchat s úctou a pokorou (v čemž mě i Peter podněcoval) – „chce to mít respekt, jinak to nenaladíš“, a nebo tak nějak to říkával (kdyžtak mě opraví) 😀
Dokonce když jsem nebyl v dílně, doma v pronajatém bytě jsem trénoval údery kladívkem do dřeva a nebo kartonu, tak aby byly v přímce – jako z nějakého filmu.
Rok jsem vyráběl nitridované nástroje a prodával je za cenu, která odpovídala jejich projevu. Možná za cenu až moc příznivou, ale nestydím se za ni a nemusím mít výčitky, že jsem lidem prodával něco za přemrštěné cifry, naopak jsem to dělal protože mě to bavilo a spoustě lidem jsem určitě udělal radost dopřát si jejich první nástroj, který by si jinak kvůli vysokým cenám handpanů nikdy nepořídili – a kdoví kam je jejich cesta s nástrojem potom zavede.
Nerezové nástroje
Vždycky jsem je chtěl vyrábět a táhly mně k sobě. A to už v době kdy jsem je ještě neměl ani v ruce. Rok s nitridem byl vlastně plánovaný rok přípravy na práci s nerezí. Výroba nerezového handpanu měla být totiž složitější, dnes se mi to už ani nezdá. Každopádně má pro mě lepší zvukový projev, bohatší dozvuk a je trvanlivější. Dokážu z nerezi udělat mini handpan (což by ze surové oceli jen tak nešlo) a nebo F2 Pygmy (což by z oceli taky nešlo). Zkouším různé druhy – ember steel, AISI 430, 1.4003, nerez s titanovým povrchem atd. Momentálně se domlouváme s výrobci Ayasa instruments na možné vlastní šarži nerezového materiálu a vyměňujeme si zkušenosti s různými druhy nerezí, což je super, oni těch zkušeností totiž mají více než já 🙂
Na kolik handpanů jsem hrál?
Na hodně, možná jsem člověk který hrál na nejvíc handpanů v ČR. Ale taky dost možná v průměru nejkratší dobu. Jsou nástroje, které vyrobím, hraji na ně pár minut, otestuju ladění a pak je odložím. Ne proto, že by byly nezábavné, ale protože prostě kovářova kobyla chodí bosa – na hraní už teď není tolik času i když bych byl rád, kdyby bylo. Nástroje vyrábím pro ty, kteří na hraní čas mají a můžou hrát i za mě..
Nemyslím si, že by mělo jen tvoření handpanů do budoucna naplňovat můj osud, chci se věnovat i jiným věcem, které mě v průběhu času napadly. Každopádně jsem rád, že jsem měl tu čest, zkušenost a můžu skrze tuto produkci a skrze hráče rozezvučovat místa po celé zemi – nedávno se mi ozvala jedna paní, která slyšela můj MagicPan C Pygmy hrát na pyramidě v Bosně ve Visoku a byla z něj naprosto nadšená (musím podotknout, že slyšela handpan poprvé v životě). Paradoxně je to místo, kam jsem se chtěl sám vždy podívat a i když jsem tam nebyl, tak tam alespoň byl slyšet můj nástroj.
Tímto chci poděkovat své přítelkyni Markétě se kterou se nám nedávno narodil malý syn Vinčenzo a která to se mnou po celou dobu trpělivě vydržela, podporovala mě a čekala až se po celodenním klepání vrátím z garáže, kde jsem trávil mnoho a mnoho víkendů. Vím že to nebylo jednoduché, ale bez ní bych nikdy handpany nevyráběl.
