Je to jen metafora, ale může mít hned několik významů. Z mého pohledu jakožto výrobce handpanů bych doslova řekl, že ano. Technicky přesně – lepidlo kterým jsou obě skořepiny handpanu slepené totiž vysychá i několik měsíců a čím je spoj slepené části tvrdší, tím je handpan i zvučnější. Po úvodním slepení a po odstranění svorek (cca týden) je lepidlo ještě měkké a rezonance je tlumená, nátroj už udrží bezpečně, ale po dalším měsíci už je handpan o poznání znělejší, zvuk otevřenější a znatelně křišťálovější 🙂 Ale na to se v tomto článku nechci zaměřit.
Cena handpanu z časového hlediska
O tom do kterého handpanu se vyplatí investovat a kterým je lépe se vyhnout už jsem psal. V tomto článku vám spíše nastíním určité historické paradoxy se kterými se fenomén handpanu setkal.
Jak už možná víte, handpan, respektive Hang, vzniknul ve Švýcarsku kolem roku 2000 – více v historii handpanu. Jeho tvůrcemi byl Felix Rohner a Sabina Scharer, konkrétně dílna PANArt která do té doby nejen vyráběla steelpany, ale byli fenoménálními pionýry ve zkoumání kovu a jeho zvukových vlastností. Také mají na kontě nejen vytvoření prvního hangu, ale mnoha dalších perkusních a strunných nástrojů jako jsou známější či méně známé Gudu, Pang, Gubal, Gede, Urgu, Bal ale také dřívější Ping, Peng, Pong nebo Tubal a kovové kytary (a nejspíše mnoho mnoho dalších nám naprosto neznámých prototypů).
O tom čím vším se zabývali by mohla vyjít celá kniha a právem by jim měl patřit nejen obrovský respekt, ale také vděk každého kdo ať už hraje a nebo poslouchá handpan – právě díky PANArtu, Felixovi a Sabině můžeme mít všichni přístup k tomuto úžasnému nástroji. PANArt se však tak trochu právem i neprávem (to už nechám na vás) brání a vede soud o duševního vlastnictví handpanu a jeho tvaru. Myslím si, že to je celé způsobeno tím, že se jim nedostalo dostatečné pocty za přínos světu a vynález handpanu – i když na to proč tyto soudy vede je mnoho názorů. Důležité je, že v současnosti požaduje po výrobcích, aby změnili tvar handpanu, tak aby neodpovídal čočkovitému tvaru hangu, což je celkem dost obtížné, protože už jsme si také všichni zvykli na jeho tvar.
Ona totiž cesta k vytvoření hangu nebyla tak přímočará jak si můžeme myslet. Doporučuji přečíst tento článek o mnoha nedorozuměních a vývoji Hangu. Jak už jsem zmínil, PANArt hodně experimentoval, navštěvoval různé setkání s dalšími výrobci steelpanů, zkoumal materiály s různými vědátory (a ne zbůhdarma dokonce Felix pronesl, že nejlepším přítelem výrobce hangů je mikroskop). Podívejte se na výtvory níže, co vše hangu předcházelo:
PANArt už dříve (ještě před Hangem) vytvořil ve spolupráci s jistým profesorem na Švýcarské univerzitě prototyp steelpanu na který se dalo (sice obtížně) hrát rukama. Vidíte také různé skořepiny podobající se tvarem půlce handpanu, které sloužily jako zvony a nebo další skořepiny navařené na něco co vypadá jako kyblík.
Toto všechno v sobě skrývá roky a dekády bádání, umělecké kreativity a tvrdé práce – práce se surovým kovem (což mi připomíná kumštýřskou práci Lubo Krista, mimojiné). To vše v té době bez použití internetu a bez nároku na odměnu, spousta těchto prototypů nebyla nikdy na prodej. Stát se totiž v dnešní době tzv. „handpan makerem“ – výrobcem handpanů je oproti tomu procházka růžovou zahradou. Dnes se podíváte na youtube video, přečtete si návody na fóru, koupíte si už vylisované shelly, ladičku máte na telefonu a všechny dostupné nástroje koupíte v handpan maker shopu. Tím spíše mě zaráží sebeplácání po zádech některých novodobých výrobců handpanů, kteří nemají nejmenší tušení, co vše předcházelo onomu prvnímu vytvoření hangu a díky čemuž oni dnes mohou snadno vytvořit ten svůj zázračný handpan.
PanArt jsou skutečnými umělci a nadčasovými průkopníky dnešní doby a z jejich díla těží každý výrobce handpanů.
Paradox č.1 – Cena prvních hangů
PANArt při prvním uvedení hangu rozhodně neočekával takový úspěch a první nástroje se prodávaly na festivalech a nebo v kamenných prodejnách za cenu okolo 400 liber, což bylo v té době 16-20tis Kč. Až s enormním zájmem o tehdy monopolní nástroj byly nástroje z kamenných prodejen staženy a PANArt dokonce musel stáhnout i svůj web a objednávky přijímal jen psanou formou dopisů a dále po osobním vyzvednutí ve Švýcarsku. Z Hangu se stává magicko-mystický a téměř nedostupný instrument, ke kterému má přístup jen pár vyvolených, skoro až zlatý grál. To vše se odehrává mezi lety 2001 až 2010 kdy je PANArt takřka jediný výrobce hangů na světě a poptávka zdaleka převyšuje nabídku. A zde nastává první paradox – kupující Hangu se totiž zavazuje PANArtu, že buď nástroj dále neprodá a nebo ho prodá za stejnou cenu za kterou ho koupil.
PANArt si v té době dokonce mohl vybírat komu nástroj prodá, museli jste poslat něco jako onen motivační dopis do Švýcarska a pokud se jim váš záměr zalíbil (byl jste například umělec hudebník, provozovali jste nějaké meditace atd), tak si vás pozvali k „sobě domů“ a mohli jste si odvézt nástroj.
Samozřejmě nebylo v silách PANArtu nějak stíhat někoho, kdo se rozhodl svůj nástroj dále prodat a tak se tento nedostupný nástroj objevil v prvních aukcích na Ebayi a jeho cena se vyšplhala až na dvacetinásobek pořizovací ceny. Ano, čtete správně, některé hangy se prodali za bezmála půl milionu korun – takové kouzlo (a především nedostupnost) první Hang vytvořil. I když podle poslechu a kdyby jste měli možnost ho srovnat s dnešními nástroji, tak by vás Hang asi nijak moc nezaujal – promiň Hangu, ale doba jde dál a evoluce handpanu je neúprosná.
Tehdejším cenám v dražbách se nedá divit, hang byl nedostupný a doslova legendární. Dodnes jsou ceny těchto nástrojů pořád o něco vyšší než ceny běžných handpanů, i když tomu třeba kvalita a nebo zvuk neodpovídají, kupujete si kus historie, kus železa který vytvořil sám Felix nebo Sabina kteří byli průkopníky a vynálezci první známé formy handpanu a stálo za tím obrovské úsilí a práce, ještě více tím spíš když PANArt ukončil oficiálně výrobu Hangů (i když nyní v ní opět pokračuje). Něco podobného jako když se cena díla umělce vyšplhá na astronomické hodnoty až po jeho smrti. Toto byl mix vstupních hodnot a proměnných, které zapříčinily nárůst ceny původních Hangů.
Paradox č. 2 – Cena handpanů ostatních výrobců v čase
Dozrávají i ostatní handpany tak jako původní Hang? Jak už jsem popsal, nárůst ceny Hangu byl zapříčiněn mnoha faktory, především jeho nedostupností. V době kdy se tento nástroj z druhé ruky dostával do násobků původní pořizovací ceny byly na světě jednotky výrobců. Dnes jich jsou stovky, možná nižší jednotky tisíců výrobců. Většina z nich jen kopíruje původní nástroj, aniž by přinášeli jakékoliv inovace (ano, i to je jeden z argumentů PanArtu proč vede soudní spory). Původní hang byl ovšem kvalitou zvuku překonán a objevili se i noví špičkoví výrobci, někteří z nich přinesli světu první mutantní handpany nebo nástroje se spodními tóny. Mezi ně se řadí například Yishama, který přišel nejspíše jako první s legendární hluboko laděnou stupnicí F2 Pygmy, stupnicí přinášející velmi hluboký středový bas, který do té doby asi nikdo nevytvořil (pozn. na jedné z jeho stupnic Astronaut bylo na vrchní části nástroje dokonce umístěné C3). Díky Yishamovi se tato stupnice objevila v nabídce mnoha těch lepších výrobců, jelikož její zhotovení vyžaduje určitou praxi desítek, ne-li stovek vyrobených handpanů a mnoha nepovedených prototypů. Cena obtížně vyrobitelných nástrojů je pochopitelně vyšší. Je to podobné jako s dobrým elektrikářem, který vám sice za 15 minut opraví poruchu a požaduje za to 2000Kč, ale neplatíte ho za těch 15 minut a dva přepojené dráty, nýbrž za jeho mnohaleté zkušenosti díky kterým ví, co a jak zapojit.
Někteří výrobci tvoří opravdu umělecká díla, mezi ně patří například Edelweiss handpan, Mudra Handpan, Noblet, Sibiria sound sculptures, OMana, Arcana (handpan s nejhlubším dingem na světě – A1 Celtic), Axiom (dokáže na spodní skořepině naladit F#2!). Někteří z nich si vyhrají s dračí kůží, tvoří různé barevné struktury a nebo prostě dělají jen velmi atypické nástroje s mnoha tóny, vícero dingy, provádějí hydroforming vlastních skořepin nebo je klepou ručně, dělají nástroje různých velikostí. Všem těmto výrobcům, kteří rádi experimentují a posouvají hranice, tak jako to dělá PanArt smekám a patří jim všem velký obdiv a úcta. Jsou to oni, kteří přinášejí inovace které posouvají hranice dosud nemožného. Ono totiž vyrobit nástroj s velmi hlubokým dingem (B2 a níže) nebo s třeba 20-ti tóny je něco jiného než vytvořit klasický 8+1 D Celtic.
Jenže i přes toto všechno – roste s časem cena těchto nástrojů? Jak už jsem psal výše, nepsaným pravidlem obchodu s handpany, tak jak to vyžadoval i PANArt a platilo to i za obecné morální a etické pravidlo v handpan komunitě, prodávající nepožaduje za nástroj více než za kolik ho koupil. U PANArtu se našlo několik obchodníčků, kteří vycítili příležitost si namastit kapsy a nebylo jim hloupé za nástroj požadovat více. Ono u toho Hangu by se to dalo ještě pochopit, jelikož tvoří jakousi dnes už symbolickou, ale přesto legendární ikonu prvotiny handpanů. U ostatních nástrojů jiných výrobců toto pravidlo již neplatí a může to být sebevíce ikonické F2 Pygmy Astronaut na které hrál sám Kabecao (a i kdyby ho sám Kabecao prodával, tak zrovna on je dost morální člověk na to aby si chtěl vůbec namastit kapsu na svém vlastním jméně) a naštěstí to platí i u většiny lidí z handpan komunity. Běžně špičkový nástroj zmíněných výrobců koupíte buď za tu stejnou cenu jako byla pořizovací a nebo se slevou 10-20% z původní ceny. Pro mě osobně pokud někdo bude požadovat za nástroj více než sám zaplatil, jde mi to velmi proti srsti a považuji takového vykuka za spekulanta a slušně řečeno vyčůránka. Více v článku které handpany jsou drahé.
Paradox č. 3 – Handpan jako investiční artikl
Jak jste si už přečetli, PANArt eticky a morálně vyžadoval od vlastníků Hangů, aby neprodávali nástroje nad vlastní pořizovací cenou, i přesto se našlo několik zlatokopů, kteří se na tom snažili vydělat. Stejného morálního principu a zásady se drží i ostatní výrobci a pokud někdo prodává nástroje se ziskem, obohacující se na výrobci, bývá takový člověk vyvržen z komunity jako parazit. Proto mi přijde podivné pokud by existoval výrobce, který by sám nabádal majitele svých nástrojů, že se jedná o investiční artikl a roste jim cena (a defakto tím lákal lidi k investici s vidinou zisku, podobně jako kdysi pan bývalý premiér Babiš nabádal lidi, aby si vsadili na jeho zaručené vítězství v prezidentských volbách), protože se jedná o sběratelský kousek. Je samozřejmě možné že se takovýto výrobci objeví, jen pak nevím do které kategorie bych je zařadil.
Bylo by pochopitelné, kdyby se jednalo skutečně o unikáty, výrobce který například už nikdy nástroje dále vyrábět nebude (a zaniklých výrobců je už dnes několik, nicméně třeba takový SunPan – jeden z globálně prvních výrobců handpanů v Německu, který vyráběl nástroje na které hrál sám Kabecao, už nevyrábí, ale ceny těchto nástrojů z druhé ruky si pořád drží stejnou úroveň!) ale podněcování z úst samotného výrobce by mi asi přišlo jako nadhodnocování vlastní práce – protože buď vyrábím skvělé nástroje, které lidi oceňují a nemusím o nich moc mluvit, nástroje udělají svoje samy o sobě a nebo dělám běžné stupnice z naprosto sériového dostupného materiálu se kterým už dnes pracuje každý druhý výrobce, aniž bych přinesl špetku inovace, a jen mažu lidem med kolem pusy jak jsou moje výrobky úžasné a pochlebuji si kolik „úsilí“ bylo za jejich výrobou. Je zajímavé, že nikdo z opravdu seriózních výrobců špičkových inovativních nástrojů, které posouvají hranice dál, nepotřebuje vychvalovat své dílo, jelikož jim nechybí dostatek pokory a respektu.
Ani sám PANArt neměl nikdy zapotřebí vychvalovat své dílo. Ne nadarmo se totiž říká, že „samochvála smrdí“.
